Nikdo z nás už si nemůže pamatovat doby, kdy po našich městech a vesnicích jezdila kočovná divadla. Většinou to byli lidé velice chudí, kteří natolik milovali divadlo, že jim toto strádání přišlo jako vedlejší. Volání Thálie bylo prostě silnější. A tak, přestože doby národního obrození jsou už dávno minulostí, něco se navrací zpět. Kočovná divadla.· Jedním z nich je i zajímavá kočovná společnost, která si říká Žebřiňák.Zatímco dřívější potulné společnosti měly na převážení svých rekvizit a domovů nějaké to tažné zvíře, tady si musejí členové divadla pomoci vlastními silami.Není to jednoduchá záležitost. Vůz, který váží šest tun, táhne na další štaci pět lidí. Není to pro každéhoDo souboru se může přihlásit každý, ale ne každý obstojí.Ačkoliv je to velká romantika, je to také velká dřina.· Přesto, že se jezdí jen přes léto, tak může počasí pěkně potrápit.· Jsou období, kdy nepřetržitě prší i týden.Jednou z důležitých osobností tohoto divadla je multimediální umělkyně Marianna Stránská. Výtvarnice, scénografka, loutkářka. Ke kočovné společnosti, kterou pomáhal založit její bratr, se přidala v roce 2013 a funguje tu jako režisérka, scénografka a herečka.– Johny Stránský, který divadlo spoluzakládal, zde pracuje jako tanečník, herec a principál.Toto divadlo je v mnoha směrech výjimečné. Jednou zvláštností je i to, že má principály dva.– Tím druhým je spoluzakladatel divadla David Lomič. Krom vedení divadla, má na starosti ještě hudební a divadelní produkci.Jak se celý soubor, který čítá kolem jedenácti členů, vlastně připravuje na vystoupení?Své divadelní vystoupení si nazkoušejí v hospodě, pak se zapřáhnou do žebřiňáku a táhnou na další štaci. Večer se z těchto „soumarů“ stávají hrdinové takových děl, jako je Erbenova Kytice nebo příběhy o Gulliverovi.